Bradavice za dob Pobertů (6. kapitola)

9. května 2012 v 20:36 | Tonksová |  Kapitolovky
6. kapitola

Lucius

Zrovna jsem ve společenské místnosti hrál s šachy, proti Crabbovi, který se docela držel, když přiběhla rozrušená Bellatrix. "Luciusi? Můžeš na chvilku?" Přikývl jsem, Bellatrix má pro mě vždy zajímavé zprávy a když jsem odcházel, řekl jsem Goylovi aby hrál za mě.
"Co je?" Bellatrix se útočně usmála: "mám pro tebe zajímavou novinku." Zpozorněl jsem, "jakou?" Znovu nasadila ten úsměv, "má sestra ti lže. Už dávno se rozhodla. Jde s tebou, jen se rozhodla tě trochu potrápit, za Claudii." Tak tohle byla skvělá zpráva, třebaže mě to už napadlo, "A proč mi to vlastně říkáš?" Bellatrix v očích zablesklo: "no… chtěla jsem ji něco vrátit." Když se Bellatrix rozhodla, dokázala jít přes mrtvoly. Zajímalo by mě, co jí Narcissa provedla, než jsem se však zeptal, ona zmizela v ložnici a než jsem začal opět hrát šachy, přišla Cissa.
Chtěl jsem do ní rýpnout, ona mi však ukázala, abych ji následoval. Odešli jsme bokem. "Přijímám tvou nabídku a půjdu s tebou." Situace mě rozesmála, "to už vím taky. Myslím, že tě sestra předběhla. Avšak budu tak ochotný, že budu hrát s tebou, že se ti Belatrix pomstila a vytáhl jsem to z tebe já, aby už se ti pomstít nechtěla."
Narcissa mě propíchla pohledem, skrz na skrz. "Tak to je skvělé, ale já ani nevím, za co se mi chce pomstít. Ovšem dobrá. Děkuji, že jsi mě upozornil." Když odcházela, usmívala se, já ji musel však upozornit, "víš, že mi nyní dlužíš laskavost?"
Otočila se a její pohled, byl tentokrát naštvaný. "a to jako za co?" Jakoby nevědomím hlasem jsem pronesl, "třeba za ochránění před hněvem, tvojí sestry." Narcissa nesouhlasně zakývala hlavou, "moje sestra mi odpustí, už mě napadlo, co jí přeletělo přes nos. A vy pane Luciusi, mi dlužíte laskavost, za to že s vámi jdu."
Zasmál jsem se, Narcissa je skutečně troufalá a jiná než většina holek, které mi leželi u nohou. Ve skutečnosti nechápu, že ji můžu mít za kamarádku. Jasně je zábavná, milá, nedokáži se s ní nudit, avšak nikdy jí ani nedokážu vyčítat to, co bych komukoliv jinému vyčítal okamžitě, že se přátelí s mudlovskými šmejdy a podobnými existencemi, jenomže u ní mi to ani nevadí. Nejsem do ní třeba zamilovaný? Ne, určitě nejsem, je to jiný pocit, avšak vůbec tomu teda nerozumím.
Narcissa Blacková, jde se mnou na ples. Až se to rozkřikne, spousta holek jí bude závidět. A mě spousta kluků. No jo, jsme v naší koleji populární. V zamyšlení, jsem jakoby zdáli uslyšel radostný výkřik Crabba, který nejspíš šachy vyhrál.
Kluci tedy dohráli, rozhlédli se a všimli si, že sedím u krbu. Goyle sbalil šachy a pak s Crabbem přišli a posadili se naproti mně. "Proč jsi již nepřišel hrát, Luciusi?" Mám jim říct pravdu? Samozřejmě tu o Narcisse, o Belatrix se již nikdo další nedozví, nesmí. "Přemýšlel jsem, že se mi dlouho nepřipletl pod nohy, žádný mudlovský šmejd, kterému bych se mohl zasmát, za jeho neschopnost a také potřebuji, abyste nenápadně rozhlásili, že jdu s Narcissou na ples."
Goyle se podíval na Crabba, který se na mě vážně zadíval a vyhrkl pěkně nahlas: "Cože? Ty jdeš teda s Narcissou na ples?" Celá místnost se po nás otočila a já se pro sebe zasmál, i tohle se dá považovat, za nenápadné, no minimálně nikdo neví, že jsem dal pokyn k rozhlášení já. A nyní jen sledovat reakce.
První se dostavila, během chvilky. Přišla za mnou nějaká holka, nejsem si jistý, jak se jmenovala a na přímo se zeptala: "Je to pravda, že jdeš na ples s…" snažila se potlačit nenávistné syknutí, ale moc se jí to nepovedlo, "Blackovou?" Usmál jsem se na ni, "jistě, že je." Beze slova se otočila a odešla, za svými kamarádkami, mezi kterými byla i Claudie.

Peter

Ve společenské místnosti jsme byli jen já a Remus. Sirius a James odešli pro trochu adrenalinu do Zapovězeného lesa, od Snapovi poznámky nebyl James v klidu. Byl jsem rád, že Remus nešel, mohl jsem zůstat také.
Když to tak vezmu, moc ani nevím, proč se se mnou kluci baví. Jsem nepotřebný. Náměsíčník je ten chytrý, Sirius vtipný a James je ten kdo udává směr, vůdce. Ale já… Jsem jenom ten malý, hloupý. Obdivuju je. Jsou tak odvážní.
"Remusi?" Remus zvedl hlavu od knihy. "Copak je, Petere?" Váhal jsem. "Víš, já, chtěl jsem se na něco zeptat. Jak to děláš, že jsi tak odvážný? Totiž, dokážeš klukům říct, když se ti někam nechce, dají na tebe a prostě klidně jim řekneš i to co je nepotěší."
Remus se smutně pousmál. "To není tak jednoduché. Ano, nejdu někam, když se mi nechce. A víš, nebojím se, jsou to přátelé. Můžu říct ne, můžu říct názor, proto jsou to přátelé. Avšak ne vždy jim říkám, vše co mám na srdci. Například, se Snapem mi nepřipadá, že je správné, co mu dělají, jenomže jsou to přátelé, nemůžu jim dělat mámu."
Věděl jsem, kam Remus míří, on však nepochopil, kam jsem mířil já. "Ne, takhle jsem to nemyslel. Spíš, mám pocit, že jsem navíc. Kdybych, já měl tvoje ehm… Nemoc… Nemyslím si, že by pro mě chtěli udělat, to co děláme pro tebe, ty možná, ale myslím si, že Jamesovi a Siriusovi, by to připadalo, jako zbytečná věc."
Napadlo mě, jestli si ze mě nebude Remus utahovat. Remus však nic takového neudělal. Povzbudivě se na mě usmál. "Ale kdepak, udělali by to pro tebe. A já taky. Víš, ty máš taky svou osobnost. Jsi takový plachý, hodný. Oni si vedle tebe připadají, že tě můžou ochraňovat a zářit vedle tebe, ale mají tě rádi. A pro mě jsi jako mladší bratr."
"Děkuji." Chtěl jsem mu to říct nahlas a zpříma se mu dívat do očí, zvládl jsem však jen tiché zamumlání. Slyšel ho však, usmál se a dál četl v knize. Já přemýšlel, jestli chci jít na ples. Kolem kluků se jistě bude motat spousta pěkných holek, které o mě jako vždy sotva zavadí pohledem. Uvažuji, že poslechnu Siriuse a přestanu se tak cpát, jenomže když ono je to vše tady tak výborný.
Při hlasité ráně, jsem se lekl a mírně vyskočil, nic se však nestalo. No, James pouze rozrazil dveře a v těsném závěsu za ním ho následoval Sirius. Mířili, do ložnice a cestou nám Sirius potichu oznámil: "Evansová jde na ples skutečně se Srabusem."
Nechtěl jsem se do ničeho zaplést, ale i Remus vstal a následoval kluky do naší ložnice, tak jsem šel raději taky. Mrzelo mě to, James měl, Lily rád, už hrozně dlouho. A navíc to byl i zdrcující pohled, James obyčejně takoví odvážný a sebevědomí a nyní seděl na posteli s hlavou v dlaních a v nastalém tichu, byl slyšet jenom Siriusův zrychlený dech. Sirius byl taky prví, kdo přerušil ticho. "Jamesi. Nic to neznamená. Jsou jen přátelé." Remus se přidal, "ano, přece si nemyslíš, že by Lily s někým takovým, něco měla.
Rád bych také řekl něco povzbudivého, jenže jakoby se mi vše vykouřilo z hlavy, zmohl jsem se pouze na přikyvování a přešel jsem k Jamesovi a začal ho popleskávat po zádech, myslím si, že to bylo docela neobratně, ovšem James po chvíli hlavu zvedl a na nás všechny se opět usmál tím sebevědomím úsměvem, měl jsem radost, že je to zase James.
Lupin se také usmál, ale směrem ke mně, jako by mě chtěl k něčemu povzbudit. "Jamesi, bude to v pohodě." James i Sirius se na mě překvapeně podívali, obyčejně jsem v takových chvílích jen mlčel. "Děkuji, Petere." James se na mě usmál. Byl to skvělý zážitek, skutečně mě mají rádi, avšak mám pocit, že jsem trochu zčervenal z té vší pozornosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama