Štěstí

23. dubna 2012 v 19:24 | Tonksová |  Jednorázovky
Omlouvám se, za případné chyby.

Seděla u okna a koukala ven a přemýšlela. Měla velmi špatný pocit, měl už se vrátit. Doufala, že bude v pořádku, chtěla mu oznámit tu skvělou novinu, věděla, že bude mít radost. Míval poslední dobou radost jen zřídka kdy.
Pán zla každý den, alespoň jednoho zabil. Jenom tak z rozmaru. Naštěstí on byl pro něj důležitý, proto se o něj příliš nebála. Ale přesto byla nervózní, obvykle nemíval zpoždění. Napadlo ji, jestli se něco nezkomplikovalo. Doufala, že ne.
Konečně se objevil. "Luciusi!" Vykřikla. Rána, když se přemístil, ji donutila okamžitě se otočit. Rozběhla se k němu, aby ho objala, on však překřížil ruce na hrudi a pokýval hlavou. "Ne!" vydral se jí z hrdla srdceryvný výkřik plný strachu. Když vstřebala počáteční šok, zeptala se: "Co se stalo?"
V očích smrtijeda, bylo i skrze masku vidět, že jeho oči jsou plné bolesti. "Je mi líto, Pán zla nechtěl, abych sem šel, já si ale myslím, že byste to měla vědět." Mlčky přikývla. Smrtijed ji chvíli pozoroval a čekal, jestli promluví. Když nepromluvila, pokračoval: "Lucius zmizel, při boji s jedním s bystrozorů, které jsme potkali. Přemístili se. Hledali jsme je, Pán zla se snažil zjistit od zvědů z ministerstva, jestli se bystrozor vrátil, neboť Lucius se nevrátil zpět k nám."
Jakmile viděla, že domluvil, sotva znatelně přikývla. Tohoto se vždy obávala. A zrovna dnes, kdy se rozhodla, že mu poví tu úžasnou novinku, se to stalo. Nyní, již mu to říct nemůže. Narcissa musela vynaložit veškeré své úsilí, aby to vydržela a nerozbrečela se, chvíli jí to sice trvalo, avšak nakonec to přece jenom dokázala a její obličej se změnil v neprostupnou masku.
Smrtijed se na ni díval zaraženě, on nečekal, že se zvládne ovládnout. "Narcisso, jsi v pořádku?" Narcissa se ironicky, slabě zasmála. Ačkoli jí maska z tváře nezmizela, když odpovídala, hlas se jí chvěl. "Jak bych mohla? Kdyby se to stalo…" Hlas se jí zlomil, chvíli se přemáhala, než pokračovala, "Stalo o pár dní dřív., můj život by ztratil smysl." Chtěla pokračovat dál, jenže si uvědomila, že nemůže věřit, každému smrtijedovi, který neuposlechne pána zla, aby jí řekl, že její manžel je nezvěstný. Spousta z nich o ni stála, jak by také ne, byla čistokrevná, krásná a měla úroveň. "Kdo jsi?" Přísně si smrtijeda prohlížela.
Smrtijed na chvíli zaváhal, nakonec však masku sundal. "Jsem Severus Snape, blízký přítel tvého manžela, tvůj známí ze školy." Narcissa musela chvíli přemýšlet, poté si vzpomněla. A vzpomněla si především na větu, co jí jednoho dne Lucius řekl, krátce poté, co se stal smrtijedem, "Kdyby se něco stalo Severusovi můžeš věřit."
Chvíli zaváhala, nakonec se však rozhodla. Jediným krokem překonala vzdálenost, která je dělila a padla, do jeho již otevřené náruče. "Severusi. Hodlám žít dál, v případě, že je skutečně…" Zarazila se a toto slovo jen zašeptala, "mrtvý, jen z jednoho důvodu. Nosím jeho dítě a on o tom ani neví, dnes jsem mu to chtěl říct" povzdechla.
Severus jí bez zaváhání odpověděl: "Udělám, co budu moct, abych ho našel. Jestli budeš, cokoliv potřebovat, dej vědět." Poté se od Narcissy vzdálil a přenesl se.
Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce. Severus se za Narcissou občas zastavil, aby ji zkontroloval, chvíli si s ní popovídal, ale poté zase zmizel. Bolest Narcissy se nezmenšovala, spíše naopak, každý den byl pro ni horší a horší. Jen dítě v jejím lůně jí dávalo sílu dál žít.
Po sedmi měsících, od zmizení Luciuse jí nastaly první kontrakce, poslala proto sovu pro rodinou léčitelku. S léčitelkou proběhl porod bez větších komplikací. Narodil se jí krásný chlapeček, kterého pojmenovala Draco. Další den, ji navštívili matka s otcem a poblahopřáli jí. Nějakou dobu s ní strávili a zastavila se i spousta dalších lidí, aby jí poblahopřáli. Mezi nimi byl Severus, její sestra Bellatrix, Luciusovi rodiče. Všem jim otce připomínal. Měl na hlavičce chumel světlých vlásků, velké šedé oči, a bledou pokožku. Během chvíle si malý každého omotal kolem prstu, další věc, kterou měli s otcem podobnou. Ačkoliv nyní nebyla Narcissa již tak osamělá, Lucius jí stejně hrozně scházel. Malý syn, byl jediný, kdo ji držel při životě.
Když měl Draco dva týdny a zrovna usnul v kolébce, přenesl se do místnosti nějaký smrtijed. Rychle vyskočila z křesla a postavila se před kolébku. "Ciss?" Jakmile ji smrtijed oslovil takhle, okamžitě vytáhla hůlku, oči přivřela do tenké štěrbiny a celým tělem jí projel ostrý záchvěv především hněvu, ale i bolesti. Zamířila na smrtijeda hůlkou: "Jak se jenom opovažuješ! Kdo si myslíš, že jsi?! Už nikdy víc, se neodvažuj mi říkat Ciss, nebo za to zaplatíš životem, i kdyby si byl sám Lord Voldemort, Ciss mi směl říkat, jenom Lucius!"
Smrtijed vypadal, že chce něco říct, nakonec si to však rozmyslel a pouze si strhl masku. Narcissa upustila hůlku, rozběhla se a sevřela smrtijeda v náruči, který ji objetí opětoval. Po tváři jí stekla slza. "Luciusi." Zašeptala pouze a dál ho objímala. "Kde jsi byl?" Řekla po chvíli, která jí připadala jako sen.
Lucius ji krátce vypověděl, co se stalo: "bystrozor nás přenesl, na místo odkud se již nedalo přenést zpět. Nakonec jsem ho porazil, ale byl jsem na ostrově a dostat jsem se odtamtud nemohl. Téměř, žádná kouzla nefungovala, myslel jsem si, že tam umřu. Obcházel jsem, celý ostrov, který se táhl několik kilometrů na dálku i na šířku. A po velmi dlouhé době, kdy už jsem se vzdal veškeré naděje, jsem objevil v písku stopy. Následoval jsem je, až na jedno místo, kde prostě zmizeli. Zkusil jsem se přenést. A vyšlo to. Nejspíše to bylo však jediné místo na celém ostrově."
Chvíli se odmlčel, než pokračoval: "Chtěl jsem jít samozřejmě hned za tebou, ovšem věděl jsem, že ti to nemůžu udělat. Kdyby se Pán zla, rozhodl, mě zabít, nemohl jsem se ti tu ukázat a hned tě zase opustit. Pán zla byl "milý" a tak jsem si odnesl pouze tuto památku." Lucius ukázal prstem na krvavou, hlubokou řeznou ránu, která se mu táhla přes obočí.
Narcissa si všimla jeho zranění až nyní, zalapala po dechu. Rána byla děsivá, věděla však, že Pán zla, by nenechal jizvu, kterou by dokázala vyléčit, tak jenom povzdechla, ovšem jediné co ji zajímalo, bylo, že Lucius je zpět a je živý.
Najednou se Ozval z postýlky dětský křik. Lucius se tázavě podíval na Narcissu, která se šťastně usmívala a přikývla. Lucius se zasmál, zatočil s ní ve vzduchu, a když ji položil, rozběhl se k postýlce a zvedl synka do náručí. "Jak se jmenuje?" Narcisse se úsměv ještě roztáhl, Luciusovi to se synem hrozně slušelo. "Draco." Lucius přikývl, "to je nádherné jméno. A on je tak, krásný. Děkuju." Narcissa byla skutečně šťastná, konečně rodina, jakou si vždycky přála.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hermiona Hermiona | 30. července 2012 v 22:40 | Reagovat

Moc krásná povídka!! Vadilo by ti, kdybych jí dala (samozřejmě se zdrojem) na svou facebookovou stránku? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama